Bulharština je jihoslovanský jazyk zapisující se cyrilicí. Nejblíže má dle mnohých odhadů k makedonštině (viz Gramelová, L., Navýchod) a podle mínění některých bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. V tomto případě jde o velmi kontroverzní politické téma
Černé moře (bulharsky Черно море [Černo more], rumunsky Marea Neagră, ukrajinsky Чорне море [Čorne more], rusky Чёрное море [Čornoje more], abcházsky Амшын Еиқәа [Amšyn Eiqwa], mingrelsky უჩა ზუღა [Uč'a zugha], gruzínsky შავი ზღვა [Šavi zghva], turecky Kara Deniz) je moře Atlantského oceánu, se kterým je však spojeno pouze prostřednictvím Středozemního moře, na něž navazuje v oblasti Bosporu
Evropa je území brané buďto jako jeden ze šesti světadílů v jejich tradičních pojetích, nebo jako západní část Eurasie. Ze severu jej ohraničuje Severní ledový oceán, ze západu Atlantský oceán, z jihu Středozemní a Černé moře spolu s vodními cestami, které je spojují, a z východu Asie (o přesném průběhu této části hranice nepanuje konsenzus)
Věda jako celek je systematický způsob racionálního a empirického poznávání skutečnosti, zaměřený na spolehlivost výsledků a často i na možnosti aplikace a predikce (aplikované vědy). Předmětem vědeckého poznání mohou být abstraktní struktury a vztahy, objekty a procesy neživé i živé přírody nebo lidské společnosti, kultury a myšlení. Vědou se často rozumějí i jednotlivé vědy, obvykle charakterizované svou metodou a předmětem (oblastí zkoumání)
Byzantská říše, zkráceně nazývaná Byzanc, oficiálně Římská říše (řecky Βασιλεία Ῥωμαίων – Basileía Rhōmaíōn, latinsky Imperium Romanum), případně známá jako Východořímská říše (latinsky Imperium Romanum Orientale), byla v období pozdní antiky a středověku významná křesťanská mocnost, nacházející se v oblasti východního Středomoří. V roce 330 povýšil Konstantin Veliký původní starověkou obec Byzantion přejmenovanou na Konstantinopol na hlavní město římské říše. Ta byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco západořímská říše zanikla již roku 476, východní polovina impéria dosáhla v 6. století za panování Justiniána I. svého největšího územního rozsahu. V 7. století se udála zásadní proměna charakteru říše způsobená především přijetím řečtiny jako oficiálního jazyka za vlády Herakleia a ničivými dopady islámské expanze. Navzdory porážkám a úbytku území náležela k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům. Byzanc, oslabená odrážením Arabů a vnitřními náboženskými spory, se za makedonské dynastie vzchopila k novému rozmachu a koncem 10. století se znovu pozvedla
Starověký Řím byla civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově pravděpodobně v 8. století př. n. l., jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fine („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější byzantskou říši
Staletí: 9. století př. n. l. – 8. století př. n. l. – 7. století př. n. l. Roky: 805 804 803 802 801 800 799 798 797 796 79
Křesťanství (ze slova křesťan < lat. christianus < řec. χριστóς, christos pomazaný čili Mesiáš) je monoteistické, univerzální, historické (založené) a misijní náboženství, které je soustředěno kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa, Božího syna, který se v Kristu zjevil. Křesťanství vzniklo z antického judaismu na území Palestiny, kde Ježíš působil. Toto působení a počátky křesťanství zachycuje Nový zákon, mladší část Bible
Dějiny Řecka jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všech evropských zemí.[1] Historický vývoj této oblasti je písemně doložen již od 2. tisíciletí př. n. l. Avšak již v 7. tisíciletí př. n. l. nacházíme na řeckém území první neolitické osady. Z rozvoje kultury a hospodářství se zpočátku těšila zejména Kréta, kde se tamější Mínojská civilizace již vyznačovala stavbou paláců, kolem nichž vyrůstala menší města a které byly sídlem místních vládců. Po úpadku Kréty nastoupila, nyní již v samotném Řecku, kultura Mykénská. Zdejší vládci často bojovali mezi sebou, ve společnosti panovaly značné sociální rozdíly. Mykénská kultura padla za oběť nájezdům mořských národů a Dórům, kteří se zde spolu s dalšími kmeny usadili. Následný hospodářský a kulturní úpadek je označován jako temné období
Starověké Řecko, případně antické Řecko, je termín pojednávající o historickém období řeckých dějin, které začalo kolem roku 800 př. n. l. a skončilo v době rozmachu křesťanství. Mnoho historiků pokládá období starověkého Řecka za epochu vzniku současné moderní západní civilizace. Řecká kultura dosáhla značného ohlasu již v době římské říše, jejímž prostřednictvím se rozšířila do většiny Evropy. Civilizace starověkého Řecka měla ohromný vliv na jazyk, politiku, vzdělávací systém, filozofii, vědu a umění. K obnovení zájmu o kulturu starověkého Řecka došlo v západní Evropě v průběhu renesance a opět v době klasicismu v 18. a 19. století
11. století Byzantská říše pozvolna upadala, což vedlo k vzestupu Seldžuckých Turků, kteří dobyli Palestinu a dokonce samotný Jeruzalém, nejvýznamnější poutní místo křesťanů. Ti na to odpověděli Křížovými výpravami. Do dějin západní Evropy výrazně promlouvají Normané. Vilém I. Dobyvatel se v roce 1066 po bitvě u Hastingsu stal králem Anglie.
Комментариев нет:
Отправить комментарий